Odmítáme ty, kteří nás milují
Taky už se Vám stalo, že jste někoho měli moc rádi, ale museli jste mu ublížit, protože jinak to nešlo?
Tak právě takhle jsem ublížila človíčkovi, kterýho (i přesto, jak se teď chová) mám strašně moc ráda, se kterým si zablbnu, zasměju, prostě je mi s ním fajn. Už je to přes 2,5 roku, co jsme spolu chodili, bylo to mezi náma hezký, ale pak jsme oba udělali chyby, který naši lásku tak nějak pohřbily..on mi slíbil, že něco neudělá a přesto to udělal a já mu nedala druhou šanci. Od tý doby uplynulo asi půl roku a dali jsme se zpátky dohromady, ale přesto to mezi náma už neklapalo a prostě jsme spolu nemohli bejt. Já měla to štěstí, že jsem si našla novou lásku, ale on ne. Já zapomněla, ale on ne. Ještě několikrát se mě snažil přemlouvat, abych se k němu vrátila, ale já nechtěla. Nedávno jsme spolu vedli takovou řeč o tom, co bylo a on mi řekl, že i když chodil s jinou holkou a objímal se s ní, tak při tom myslel na mě.A pak se mě zeptal, kdyby neudělal tenkrát tu chybu, jestli bysme byli spolu, já řekla, že asi jo..A teď..se stalo něco, co mi asi neodpustí..musela jsem mu říct pravdu, i když pro něj krutou..ale jinak by se trápil ještě víc.
Včera se mě zeptal, jestli se ještě někdy dáme dohromady, já mu napsala, že ne..o on mi na to odepsal, že mě moc miluje a rve mu to srdce. Na tuhle zprávu jsem vážně zůstala koukat a chvíli nevěděla, co na to napsat..Uvědomila jsem si, že mu teď vážně ubližuju a zahazuju jeho naději, aby byl šťastnej. Mrzí mě to, ale pokud miluju někoho jinýho, tak nemůžu bejt s tím koho mám „jen“ ráda. Sice je pro mě víc než jen kámoš, ale taky míň než moje láska.